Rozdělení biologických druhů dle Bernarda Hassensteina

V roce 1970 zavedl Bernard Hassenstein (mimochodem čestný doktor Karlovy Univerzity v Praze, 1992) dělení mláďat savců na nošence, hnízdoše a běhavce. Tento německý etolog a biolog rozdělil savce do těchto tří skupin podle jejich typického chování.

Mláďata hnízdošů mají při narození zavřené oči, uzavřené zvukovody, neumí se pohybovat a nedokáží téměř vůbec regulovat svou tělesnou teplotu. Mléko matky je velmi tučné, aby mláďata zasytilo na dlouhou dobu. Potřebují ochranu hnízda, kde se během nepřítomnosti matky mláďata chovají tiše (z důvodu bezpečnosti). 

Běhavci vypadají po narození jako zmenšená kopie jejich rodičů. Potřebují být v blízkosti matky, avšak velmi brzo ji dokážou sami následovat. Jedná se například o hříbě nebo tele. 

Mláďata nošenců jsou po porodu fixována na matku, drží se její srsti a schopnost samostatného pohybu se objevuje až po nějaké době. Ještě homo erectus, tedy člověk vzpřímený, měl povrch těla pokrytý hustou srstí a používal tuto metodu transportu dětí. Homo erectus je náš přímý biologický předek. Do té doby hovoříme o aktivním nošenci. Od doby člověka neandrtálského, kde došlo ke ztrátě osrstění, není dítě schopno se matky samo držet, jedná se tedy o pasivního nošence, který je závislý tom, zda ho matka bude nosit v nosicí pomůcce nebo zda jej odloží. 

Nošenci se rodí relativně podobní svým rodičům, avšak velmi nezralí. Nepřítomnost matky vnímají jako velmi stresující a pokud se jim ji nedaří zavolat, vnímají tento stav jako život ohrožující. Mají vrozené reflexy, díky nimž se dříve mláďata mohla držet matky. Ač srst již nemáme, reflexy přetrvaly.